Snílek

Povím vám jeden příběh. Není to ani pohádka Andersonova formátu, ani trhák v režii Jamese Camerona. Jenom takové krátké povídání o tom, jak vznikají myšlenky, které stojí za povšimnutí.

V dávných dobách, kdy se ještě v kalendáři psala jednička na začátku letopočtu, trávil náš hrdina svůj volný čas v lavicích jedné honosné střední školy a blahosklonně naslouchal výkladu učitelů.

Kromě vanilkové zmrzliny, rychlého počítače a veselých lidí měl rád ty malé černé a bílé kuličky s čárkou či praporkem, umně nasázené do pěti linek, co jim hudebně vzdělaní lidé říkají noty. Z tohoto líčení by čtenář mohl usuzovat, že náš člověk - hrdina (dále ČloHr), by se měl stát v dalších řádcích nejméně Antonínem Dvořákem. Nicméně, není to tak, (avšak čas ukáže, jak hluboko se do historie náš ČloHr teprve zapíše). Ne, že by neměl jakési povědomí o hudební nauce - o všech těch tóninách, dominantách a subdominantách - kdysi zkoušel hrát na nějaký ten hudební nástroj po vzoru pana Stivína, ale později došel k závěru, že jsou pro lidstvo prospěšnější věci, které mu jdou tak nějak lépe - nejraději měl lahodivý výsledek notových partů, který vyšel z rukou hudebně nadaných jedinců.

Když jednou zaslechl jeho uchu lahodící hudbu z nejmenovaného muzikálu, náhle jakoby se před jeho zrakem otevřely nové obzory lidského bytí. Muzikál, to bylo to magické slovo, do kterého se v podstatě zamiloval. Sal se z něho muzikálový nadšenec - "muzikalfanda". Žádný dobrý muzikál ho nenechal chladným. Jelikož byl náš ČloHr podnikavec, přímo sršící energií, rozhodl se, že to, co dokáží pánové Webber a Svoboda, dokáže s přehledem také.

Poté, co našel to správné téma - příběh o Josefovi "Egyptském" - mohl začít opravdu tvořit. Tak, teď už jenom to správné know-how (jak říkají naši američtí bratři), ve správný okamžik chytit Múzu za pačesy a hlavně sehnat lidi - herce-pěvce.

Jak už čtenář jistě ví, že muzikál je především o hudbě, bylo nutně zapotřebí zkomponovat tu správnou muziku. Lampička nad pracovním stolem chrabrého jinocha častokrát svítila dlouho do noci, když tvořil slova písní pro svou megašou. Ve správný okamžik se objevili na scéně další "bohatýři" - teta Lenka pomohla vzletného ducha umělcova usadit na pevnou zem a kuličky na notové osnově správně přiřadit k veršům. O hudební doprovod se postaral jeden Dědeček, vlastním jménem Kamil. (Rozumějme - Dědeček není v tomto případě příbuzenský vztah, ale příjmení protagonisty.)

Mládež, tedy již starší a dospělejší jedinci, se ukázala nedostatečně tvárná pro práci na tak velkém projektu, ČloHr (dále režisér) se tedy rozhodl pro mladší generaci, která se zdá být přirozenější a tvárnější. Během různých Pathfinderských akcí oddílu Krvinky se začalo jasně rýsovat obsazení jednotlivých hereckých rolí.

Kostýmy, rekvizity, osvětlení, ozvučení, pochopení rodičů mladých muzikálových hvězd a ještě mnoho malých drobností a spousta nadšených lidí bylo potřeba, aby se vize našeho snílka mohla uskutečnit. A tak se také stalo. Při premiéře bylo v aule třineckého gymnázia narváno k prasknutí. A už jsou na světě nabídky na další vystoupení.

Nenechte se mýlit, ono to nebylo až tak jednoduché, všechno to trvalo něco kolem pěti let (v závislosti na okolnostech, na čase a příležitostných zjeveních paní Múzy).

Takže ahoj ve státní opeře nebo v Royal Albert Hall.

Filip Podsedník