Zlato a železo Bylo nebylo, jednoho dne, zlato se vydalo do světa. Šlo dlouho a dlouho, když tu najednou: Odkudsi slyší úpěnlivý nářek a bědování. "Co jen to může být?" zaposlouchalo se pozorně. Neznělo to zdaleka, a zlato se tedy rozhodlo, že se za t ím zvukem zajde podívat.Po chvíli spatřilo kovárnu a v ní kováře, jak mlátí kladivem kus do běla rozpáleného železa. Železo naříkalo pod těmi ranami a jeho sténání nebralo konce. "Proč tak naříkáš?" divilo se zlato železu, "všechny kovy jsou přece kovány . Dokonce já, drahé, vzácné zlato,to musím podstoupit. Lidé mě náruživě hledají, ale nakonec mě mlátí úplně stejně jako tebe." "Jak můžeš srovnávat naše osudy?" vykřiklo trpce železo. "Jsem kov jako ty, to ano, ale je mezi námi rozdíl. Není to zlato, co tebe kuje – a zakoušet utrpení od cizího je věc naprosto běžná, avšak já…""…vždyť je to můj vlastní bratr, kdo mě bije, a tomu se žádná bolest nevyrovná."
|