“A bylo jaro.... ..... všechno, všechno kvetlo, a ty včely tolik bzučely, a ta tráva byla taková veliká, a ta rosa jako granáty, a ti ptáčci tolik zpívali, a ti cvrčci – ale ti se něco nacvrčeli!”* S každoročním časem zrození a postupného probouzení z chladného, studeného posledního ročního období se mi vždycky vybaví tahle slova z Karafiátových Broučků. Však to známe všichni. Konečně je zima pryč a ve vzduchu je cítit ničím nezaměnitelná vůně jara. Člověk jakoby se po dlouhé době mohl znovu zhluboka nadechnout. Snad ani v ruchu a věčném spěchu velkoměsta si nelze nevšimnout změny. Všechno rozkvetlo a znovu ožilo - stromy, keře, parky... Snad i ty paneláky byly dřív šedivější, lidé mrzutější a celý svět pochmurnější. Historické centrum Prahy se za jarních slunečních paprsků jeví malebněji než jindy. Všechno kolem se zdá jaksi radostnější a usměvavější. Až příliš idylický, naivní pohled skrz růžové brýle, namítnete. Možná máte pravdu, ale přesto s jarem přichází naděje a nová očekávání. Kdesi uvnitř nás se probouzí zdánlivě zapomenuté či potlačené emoce – touha po lásce, touha po nových, dosud nepoznaných prožitcích. Začínáme věřit ve změnu. Čekáme, že nás cosi vytrhne z každodenního stereotypu, z věčného koloběhu kolikrát tak únavného a vyčerpávajícího bytí. Mizí uzavřenost do sebe, všechno vylézá ze své uzamčené ulity, aby se v napjatém očekávání otevřelo vnějšímu světu.... A ono se nic nestane, tolik očekávaná změna nepřijde, touhy se nenaplní a starosti nezmizí. Navíc slunce už jen tak příjemně nehřeje, ale s blížícím se létem začíná nepříjemně pálit. Paneláky jsou ještě šedivější, lidé mrzutější a okolní svět ještě pochmurnější. Obyvatelé Prahy prchají z rozpáleného města. Člověk se zase uzavře do sebe, zaleze do své ulity a vnější svět ho přestane zajímat. Všechno se vrací do starých vyjetých, dobře známých kolejí. Starosti, smutky a bolesti zůstávají a snad jich postupem času dokonce přibývá. A co dál? V knize Kuropění od Viktora Fischla čtenář naslouchá slovům obyčejného stárnoucího vesnického doktora, který každý den vychází spolu se svým kohoutem Pedrem za svými pacienty, aby je léčil. Některé nemoci, bolesti a trápení se ovšem vyléčit nedají. Některé lidské touhy se nikdy nenaplní a některé změny prostě nenastanou. A i to slunce někdy pálí víc, než je zdrávo. Podle felčara pak nezbývá, než se s tím smířit, trpělivě vše snášet a naučit se s tím vším žít. Doktor se však občas přece jen nevyhne reptání,vzdorování, provokativním otázkám namířeným k Bohu, který mlčí. Kniha ovšem nevyznívá tak pesimisticky, jak by se mohlo zdát. Navzdory všemu se doktor umí radovat, smát a žít naplno. Navzdory všemu žije Fischlův felčar nadějí, která nemizí s jarem. Vnímavý čtenář ji zaslechne a i ty nevyléčitelné bolesti a neřešitelné starosti se mu po přečtení knihy nesou tak trochu lehčeji. “A tu je hrstka lístků, vytržených z knihy [felčarovy] vlastní receptury: Dvě lžíce ticha ve hvězdnaté noci. (Proti samotě, proti pýše, proti závisti, proti zášti. Po druhé lžíci se ti přestane zdát, že se nebeská báň otáčí kolem tebe. Už nejsi středem všehomíru, ale ujíždíš na Velkém voze se všemi, se vším, okolo něčeho, směrem k něčemu nekonečně většímu. V těžkých případech je přípustný i třetí doušek.) Usedni na břeh řeky a vhoď do vody oblázek. Pak čekej, až se kruhy na zčeřené hladině utiší v nehybnost. (Proti hněvu a výbuchům. Také když se srdce náhle rozbuší bolestnou vzpomínkou.) Chvíle na mezi v rozkvetlé louce. (Když se ti zdá, že už všechno víš.) Ulehnout v mechu pod vysokou jedlí a hledět krajkovím větví na vysoké nebe zlatomodrého dne. (Když myslíš, že musíš, naprosto musíš rozumět všemu.) Snítka konvalin. (Proti zatvrzelosti.) Větévka kvetoucí jabloně. (Proti smutku a rozmrzelosti.) Tři hlty ledové vody z pramene na kraji lesa a dvě hrsti na žhavé skráně. (Proti únavě, vyschlému srdci, a vůbec když cítíš, že stárneš.) Třikrát denně postát v údivu nad krásou Pedrova pestrého chvostu. (Když se život zdá šedý jak vyprahlá hrouda.) Přihlížet zpovzdáli dětem, když hrají nebe-peklo-ráj u hřbitovní zídky (Proti strachu ze smrti.) Opisuj prstem kruhy let na starém pařezu, od středu ke kraji a pak dál ve vzduchu, kam jen dosáhneš kolem sebe. A potom zpět ke středu všech kruhů. (Proti všem bolestem a místo modliteb.)”** *Karafiát, Jan: Broučci, nakl. Otto, 1934, s.29. **Fischl, Viktor: Kuropění, Českosl. spisovatel, Praha, 1991, s.62-63.
Lucie |