“Mami, dnes jdu na návštěvu k Bohu,” řekl jednou Harry své udivené matce.

Protože věděl, že je to k Bohu daleko, zabalil si do tašky několik sladkých tyčinek a limonádu. Pak se vydal na cestu.

Když přešel asi tři ulice, potkal starou paní. Jen tak seděla a zírala na pár holubů. Sedl si k ní na lavičku a otevřel svou tašku, aby se napil. Vtom si všiml, že stará paní vypadá hladově a nabídl jí čokoládovou tyčinku. Ona ji vděčně přijala a usmála se na Harryho tak krásným a milým úsměvem, že ho chtěl vidět ještě jednou a nabídl jí i limonádu.

Tak tam seděli celý den, jedli a usmívali se na sebe, ale nemluvili.

Když přišel večer, chlapec si uvědomil, že je pozdě, vstal a šel domů. Po chvíli se však otočil, doběhl zpátky ke staré paní a objal ji. A ona se na něj usmála snad tím nejkrásnějším úsměvem.

“Tak co, potkal jsi Boha?” zeptala se maminka Harryho, když dorazil domů.

“Já jsem s ním dokonce obědval!” odpověděl Harry. “A víš ty co? Má ten nejkrásnější úsměv, jaký jsem kdy viděl!”

Mezitím přišla domů i stará paní a její syn se jí zeptal, čím to, že celá jen září.

“Jedla jsem s Bohem v parku čokoládové tyčinky,” odvětila. “A víš co? Je mnohem mladší, než jsem čekala.”

Často nám velké služby prokazují malí přátelé. Alphonse Karr