Kdyby v manéži před neúnavným publikem celé měsíce bez ustání kolem dokola kroužila na vrávorajícím koni nějaká sešlá, souchotinářská krasojezdkyně, poháněná nelítostným šéfem s bičem v ruce, a kdyby tato hra za nepřetržitého burácení orchestru a ventilátorů pokračovala do šedé budoucnosti, dál a dál se otvírající, doprovázena potleskem rukou, jež jsou vlastně parními kladivy – pak by snad mladý návštěvník galerie seběhl dolů po dlouhých schodech skrze všechna pořadí, vrhl se do manéže, do fanfár orchestru, co stále drží krok, a vykřikl: "Stát!"

Ale jelikož to tak není; krásná dáma, bílá a červená, vlétne dovnitř mezi závěsy, jež před ní rozhrnou pyšní mužové v livrejích; ředitel, oddaně hledaje její zrak, vášnivě předkloněn sklání se vstříc, zvedá ji starostlivě na honosného grošáka (jak nade vše milovanou vnučku, která se vydává na nebezpečnou pouť), nemůže se odhodlat dát bičem znamení; přemůže se konečně, zapráská, uhání, podle koně s ústy dokořán, sleduje bdělým okem skoky jezdkyně, nad její obratností zůstává mu rozum stát; pokouší se ji varovat arabským pokřikem, k nejúzkostnější obezřetnosti zuřivě vybízí podkoní s obručemi, před velkým salto mortale zdvihaje ruce horečně zapřísahá orchestr, aby zmlkl; nakonec maličkou snáší z chvějícího se koně, na obě tváře vroucně ji líbá a žádná ovace publika není mu dost; kdežto ona, opírajíc se o něj, vysoko na špičkách, zahalena v prach, s pažemi rozpřaženými, s hlavičkou nazad zvrácenou, chce sdílet štěstí s celým cirkusem…